Smalt, elektrotechnika a Bartelmusové

Smalt má za sebou více jak 3000 let dlouhou historii a můžeme se s ním setkat v mnoha zemích a kulturách. Tuto techniku používaly již starověké civilizace Řecka, Blízkého východu, Indie, Číny, Japonska, Keltové a Germáni. Mezi vrcholné období smaltu se řadí období Byzance, středověku, renesance a je také neodmyslitelně spjat s nádhernými secesními šperky. I přesto, že na přelomu 20. a 21. století smalt nabírá znovu dech, u nás stále stojí ve stínu mnohem rozšířenějších technik jako je keramika, sklo nebo klasická malba, a i ve zlatnictví se mu věnuje minimum šperkařů.

Dlouhou dobu byl smalt součástí pouze luxusních řemeslných výrobků, až v 19. století se začal masově používat průmyslový smalt v tovární produkci. Existují dva druhy smaltu, technický a šperkařský, které se částečně liší svým složením a vlastnostmi. V minulosti se užití jednotlivých druhů oddělovalo, v dnešní umělecké tvorbě už není toto dělení určující. Oba typy mají své využití a někdy je možné je kombinovat i v rámci jednoho výrobku. Sice nejsou přesně definovaná pravidla co a jak smaltovat, přesto má postup práce technologické zákonitosti, které nelze obejít.

Výroba

Základem smaltování je přitavování skloviny (smaltu) na kovový podklad. Tento technický postup spojuje tvrdost a odolnost skla s pevností kovu. Co do vlastností se smalt nachází na pomezí mezi sklem a porcelánem. Hlavní surovinou, ze které se vyrábí sklo, tedy i smalt, je oxid křemičitý ve formě křemičitého písku. Sklotvorný základ tvoří křemen a kyselina boritá, k nim se dále přidávají další suroviny jako soda, živec, potaš, křída, kostní moučka, oxidy kovů a další. Směs se dobře promíchá, utaví a prudce ochladí, tak vznikne sklovina – frita ve formě skleněných granulí. Šperkařský smalt se prodává buď ve formě malých granulí, kdy si smaltér sám hmotu namele podle potřeby, nebo v podobě vhodné k okamžitému smaltování. U technického smaltu se frita dlouho a pomalu mele ve zvláštních bubnech pomocí kamenů. Po následném usušení se podle potřeby znovu namele na různé stupně zrnitosti. Namletá frita se mísí s dalšími přísadami, například s kaolinem a barvítky. Po promíchání s vodou vytváří smaltérskou břečku, která se používá pro namáčení, polévání nebo stříkání na kovový materiál. Tuto břečku smaltovny vyrábějí podle vlastních receptur, přesná receptura skloviny je tajemstvím každé firmy.

Šperkařský smalt

Benvenuto Cellini (1500 – 1571) patří k nejslavnějším zlatníkům historie, ačkoliv se z jeho díla mnoho nedochovalo. Nesmrtelnost mu zajistila slavná zlatá slánka s postavami Ceres a Neptuna, určená pro francouzského krále Františka I. Zdroj fotografie: www.arthistoryarchive.com

Mezi známé secesní klenotníky patří šperkař René Lalique (1860 – 1945). Vytvářel především zlaté šperky, které jsou zdobené transparentními smalty doplněnými drahými kameny. Jeho typickým motivem jsou ptáci, vážky a ženská těla, často zasazené do stylizovaných květů. Zdroj fotografie: www.nga.gov

Další slavný pařížský klenotník Georges Fouquet (1852 – 1957) se mimo jiné proslavil známým hadím náramkem spojeným s prstem. Šperk vytvořil podle návrhu Alfonse Muchy pro herečku Sarah Bernhardt.

Ruský zlatník Peter Carl Febergé (1846 – 1920) je tvůrce světoznámých zlatých vajec. První vytvořil roku 1886 na objednávku cara Alexandra III. pro jeho manželku. Odhaduje se, že klenotník vytvořil přibližně padesát zlatých vajec převážně vyrobených pro carskou rodinu. Zdroj fotografie: www.ziuavache.ro

Ovlivněn moderním uměním dostává smalt v 70. letech 20. století nové impulzy. Postupně se osvobozuje od přísného dodržování historických technik a regionálního pojetí, hledá a objevuje další výtvarné možnosti a zároveň se v umělecké tvorbě výrazně začíná prosazovat velkoformátový technický smalt. Na řadě míst se také začínají pořádat mezinárodní sympozia a výstavy smaltu. Nejznámější současná světová centra se nacházejí v Limoges a Morézu ve Francii, v Tokyu, v Coburgu a Erfurtu v Německu, v Kecskemétu a Budafoku v Maďarsku, v USA, Kanadě a Rusku. U nás probíhají sympozia a výstavy v Beskydském muzeu ve Frýdku-Místku, v Ostravě Vítkovicích a ve Frýdlantu nad Ostravicí, kde se také nachází jediné stálé muzeum uměleckého smaltu v ČR.

Průmyslový smalt

Až do počátku 19. století smalt obsahoval některé jedovaté příměsi a těžké kovy, proto se vůbec nehodil k povrchové úpravě kuchyňského nádobí. Zásadní změnu přinesl až brněnský chemik Eduard Bartelmus, který vynalezl zdraví neškodné chemické složení skloviny. Poté se v českých zemích technologie smaltování značně rozšířila.

muzeumsmaltu

Barevné dekorování velmi přispělo k zajímavosti a tím lepšímu prodeji výrobků. V 80. a 90. letech 19. století se projevila snaha barevně a tvarově se odlišit od konkurence, například plzeňská smaltovna Bartelmus vyráběla tzv. plzeňskou modř, která je pro její výrobky charakteristická. Dekory i barevnost vycházely vstříc vkusu zákazníka a nejpestřejší výrobky byly určeny na vývoz do zámoří. V období první světové války se výrobci orientovali na produkty pro armádu jako byly polní lahve, polní kuchyně, misky na jídlo, sanitární zboží atd. Kolem roku 1930 prodávaly všechny smaltovny obdobné zboží, které si žádal trh. Šíře výrobků ze smaltované litiny a plechu byla nepřeberná. Vyráběly se džbány, hrnky, hrnce, naběračky, lžičníky, poháry, dózy, dřezy, vědra, věšáky, servisy na čaj a kávu, svícny, lampy, mlýnky, hodiny, pánve, lívanečníky, formy na pečení, koupelnové doplňky, hygienické potřeby a plno dalších.

Bartelmusové

Rod Bartelmusů pocházel ze Švédska a do Čech přišel v 18. století. Nesmazatelně se zapsali do historie českého podnikání a to hned ve dvou průmyslových oborech – výroba litiny a smaltu a výroba elektrického zařízení.

Eduard Bartelmus (1805 – 1877) po studiích chemie a farmacie nastoupil do blanenských železáren knížete Salma, kde se věnoval chemickým úpravám kovů. Vymyslel řadu zlepšení a povedl se mu zde převratný objev, vynalezl zdraví neškodný smalt na litinové nádobí. Eduard si nechal recepturu pro sebe, opustil knížecí služby a se svými bratry Traugottem a Augustem založili roku 1833 v Brně první továrnu na smaltové nádobí. Eduard brzy továrnu opustil a roku 1839 vybudoval s jinými sourozenci Ottou a Gottfriedem druhou smaltovnu v Novém Jáchymově u Berouna. Časem se ale cena dovozu uhlí tak prodražila, že se podnik dostal do finanční tísně. Eduard se tedy rozhodl pro další stěhování a roku 1867 podnik prodal Fürstenberkům. Poslední svoji smaltovnu otevřel roku 1870 v Plzni.

Po jeho smrti převzal vedení jeho synovec Moritz Bartelmus (1852-1905), za kterého společnost dosáhla největšího rozmachu. Stala se dokonce jednou z největších smaltoven ve střední Evropě. Zaměstnávala téměř 450 dělníků a ve svém oboru představovala v Rakousko-Uhersku nejvyšší špičku. Výrobky měly úspěch i v zahraničí a přivezly si ocenění z mezinárodních soutěží ve Vídni, Lipsku, Paříži a Londýně. Roku 1896 podnik dodal čtyř set tisíc pohárů k příležitosti korunovace ruského cara Mikuláše II. Bohužel slavnost skončila tragicky. Mezi účastníky se rozkřikla fáma, že pohárů není dost a v nastalé tlačenici dav ušlapal dva tisíce lidí. Po Moritzovi převzal vedení jeho nepříliš schopný synovec Richard Bartelmus, který firmu zadlužil a roku 1928 se zastřelil ve své kanceláři. O rok později se rodina Bartelmusů z podniku stáhla a prodala veškeré své akcie.

Robert Bartelmus (1845-1919), syn Eduarda Bartelmuse, měl od mládí jiný zájem – elektrotechniku. Když nasbíral zkušenosti v cizině a u pražské strojírenské firmy, založil v Brně roku 1887 spolu s Josefem Donátem vlastní firmu na výrobu elektrických zařízení. Zpočátku vyráběli hlavně zařízení pro cukrovary, postupně ale nabídku rozšířili o další elektrotechnické přístroje a zařízení, čímž značně přispěli k rozvoji elektrifikace Brna a okolí. Elektrotechnická zařízení dodávali řadě malých i větších elektráren po celém Rakousku-Uhersku, největší zakázku získali roku 1897 od elektrárny městských drah ve Vídni. Firma bez problému fungovala až do roku 1911, kdy mezi oběma společníky došlo k hádce, která měla za následek Robertův odchod z vedení podniku. Uznávaný technik pak na podnikání zcela zanevřel a zbytek života strávil v ústraní. K zajímavým zakázkám podniku z období první republiky patřilo osvětlení Sloupsko-Šošůvské a Punkevní jeskyně v Moravském krasu nebo Postojevské jeskyně ve Slovinsku. V druhé polovině 20. let však společnost přestávala stačit rostoucí konkurenci a roku 1927 se spojila se Škodovými závody v Plzni.

Příbuzenské vztahy rodiny Bartelmusů

Robert Bartelmus se narodil a vyrůstal v Novém Jáchymově a tak jeho vychovatelem nebyl nikdo jiný než Miroslav Tyrš. Robert si vzal za manželku Marii rozenou Fričovou, sestru Josefa Václava Friče, českého básníka, publicisty a novináře. Mariina teta Bohuslava Rajská se stala druhou ženou Františka Ladislava Čelakovského, českého básníka národního obrození, kritika a překladatele. Dcera Roberta a Marie Božena se provdala za Dušana Jurkoviče, se kterým se seznámila v době kdy jim architekt navrhoval vilu. Jiřík Fleischer, český právník, který v letech 1999 – 2008 zastával funkci prezidenta Notářské komory v Brně, byl prasynovcem Boženy a Dušana Jurkovičových.

Současné smaltovny v ČR

V současnosti existuje smaltovna společnosti Belis v Českých Budějovicích, která je nejvýznamnějším výrobcem kuchyňského smaltového zboží.

Smaltovna společnosti MORA Moravia si vyrábí potřebné smaltované díly sporáků, které jsou nejvíce namáhané provozem v kuchyni. Dále vyrábí smaltované ocelové nádrže do ohřívačů vody, plechy a mřížky do trub.

Smaltovny vyrábějící nejrůznější cedule, štítky, hrnky a krabičky se nachází v Tupesích na Uherskohradišťsku, v Želechovicích na Zlínsku nebo v Záluží na Českobudějovicku.