Těžba v Obřím dole

Historie

Podle starých zpráv obchodní cesta do Slezska vedla přes Krkonoše již ve 12. století. Tuto stezku využívali první prospektoři a proto je pravděpodobné, že drobná těžba kovů probíhala již v hlubokém středověku. Nepřímé důkazy máme již z 11. a 12. století z Rýchor a Svobody nad Úpou. Pátrání po takto starých dílech v Obřím dole je však velice komplikované. Hornická činnost zde totiž s různými přestávkami probíhala až do šedesátých let dvacátého století a každé novější dobývání z velké části zahlazovalo činnost starší. Nejstarší doložený záznam o tamním dolování se zachoval z roku 1511, kde se uvádí, že do Trutnova přišli míšenští horníci, kteří se po nezdaru ve štole na Šibeničním vrchu přemístili do Obřího dolu. V roce 1534 žádala společnost sedmnácti podnikatelů o privilegium těžby v Obřím dole císaře Ferdinanda II. Vzhledem k odlehlosti dolů měli v plánu vybudovat huť, stoupu a celou osadu s hostincem, pivovarem a dalším vybavením. Tehdejší vrchlabský pán Kryštof Gendorf z Korutan, císařův poradce ve věcech horních a mincovních, žádost nedoporučil, vznikla by tím konkurence jeho vlastním dolům na železo v Herlíkovicích a Maršově. Jak vyplývá z nálezů, na několika místech těžba přesto probíhala. V roce 1570 důlní podnikatel a prospektor Hans Seyfert zde nalezl mocné polohy měděných, olovnatých a arsenových rud.

Důl Kovárna

Hlavní těžba se soustředila do děl Kovárna a Gustav, které byly nehluboko pod povrchem propojeny. Literatura udává celkovou hloubku dolu 140 m a dosah pod úroveň Úpy 24,5 m. Tento údaj se zatím nepodařilo prokázat, protože při geologickém průzkumu v padesátých letech 20. století byla nejníže položená část dolu zasypána. Hloubka dolu se tedy udává 100 m. Na české poměry to není hloubka nijak velká, ale pro odlehlost a extrémní klimatické podmínky Obřího dolu horníkům velice komplikovala život. Ruda i hlušina byly z hlubin vynášeny ručně nebo jen za použití jednoduchých vrátků či rumpálů. Žádné jiné těžební zařízení ani jeho zbytky se nenalezly a není o nich zmínka ani v historických pramenech. V některých partiích jsou lezecké oddíly – dřevěné konstrukce s plošinami, které jsou navzájem propojeny žebříky. Nešlo o klasické žebříky, těch se našlo pouze několik, ale jednalo se o jednostupé žebříky zvané lezce (silná kláda s vytesanými stupy pro nohy). V dole se dochovaly i pět metrů dlouhé a výstup po nich s necičkami plných rudy nebo koši na zádech musel být téměř kaskadérským kouskem. Dobývalo se ručně za pomocí želízka a mlátku, a nebo sázení ohněm. Metoda je založena na rozdílných objemových změnách různých minerálů, z kterých se hornina skládá. Nejnáchylnější na změnu teplot je křemen. Velký vliv má břidličnatost hornin, přítomnost jílu, a hlavně vody obsažené v pórech horniny a v puklinách. Nejběžnější palivem bylo místní dřevo a nejúčinnější teplota pro sázení byla okolo 600°C. Na čelbě chodby se při této metodě rozdělal výhřevný oheň, hornina se rozpálila a potom prudce zchladila - polila vodou. Výsledkem byla rozpraskaná, a tedy lépe těžitelná skála. Postup ražby při použití pouze želízka a mlátku byl velmi pomalý, pouze několik centimetrů za den. Ale co se týká ražení za pomoci sázení ohněm, razil se za směnu jeden metr i více. Při sázení velkých komor se pak jednalo o kubické metry odtržené horniny.

Arzeniková pec

V 17.století postavil v dnešní Peci pod Sněžkou Jacob de Waggi arzenovou, tzv. jedovou pec ke zpracování arsenikové rudy. Arsen se přidával do nátěrů dřevěných trupů velkých zámořských lodí a poptávka po něm nastartovala vrcholné období těžby. V roce 1836 se ujímá vedení „arsenikové" společnosti Ruffer z Vratislavy a pod jeho vedením probíhá období nejrozsáhlejší těžby v Obřím dole, roční produkce stoupla na 50 tun mědi a 120 tun arzeniku. Od šedesátých let 19. století produkce klesá, ložisko bylo do hloubky chudší a chudší, náklady na těžbu větší, a hlavně poptávka po arzenu silně klesla, když největší odběratel – Hamburský přístav začal trupy lodí plátovat plechem. V roce 1876 byla pec uhašena a již nikdy se provoz neobnovil.

Těžené suroviny

Hlavním předmětem historické těžby v Obřím dole byly polymetalické rudy, zejména sirníky pyrhotin (FeS), arsenopyrit (FeAsS) a chalkopyrit (CuFeS2), které jsou na sebe prostorově vázané a mimo železa obsahují i arzen a měď. Dále se zde vyskytuje sfalerit (ZnS), pyrit (FeS2), galenit (PbS), magnetit (Fe3O4) a pouze mikroskopicky přítomný stanin (Cu2FeSn4). Je možné najít také ryzí bismut a kassiterit. Z nekovových minerálů se zde nalézají granáty andradid a grossulár, křišťál, nafialovělý fluorit a scheelit. Poslední jmenovaný proslavil Obří důl mezi sběrateli daleko za hranicemi naší vlasti. Scheelit bývá obvykle šedobílý až bezbarvý, pod Sněžkou se však vyskytuje i vzácnější oranžově zbarvený. Díky tomu, že obsahuje wolfram, byl letech v 1952-1959 proveden geologický průzkum lokality. Tehdy v Obřím dole horníci vyrazili systém téměř sedmi kilometrů chodeb, komínů a šachet, který zčásti navazoval na středověké doly. Wolfram se používal na výrobu nejúčinnějších protipancéřových střel.

Zpřístupnění dolu Kovárna

Dne 23. července 1988 albeřičtí speleologové poprvé spatřili nitro dolu Kovárna – ohromné vydobyté prostory, prastarou důlní výstroj, překrásné struktury hornin, ale i odpad ze stržené boudy Kovárna. Vzhledem ke stabilitě stropů v podzemních prostorách se zrodil nápad, že by bylo možné část důlního díla upravit a zpřístupnit veřejnosti. Získání všech potřebných dokumentů a souhlasů všech účastníků řízení trvalo téměř pět let. Mezi místními obyvateli začaly kolovat „zaručené" zprávy, že báňský úřad jeskyňáře z dolu vyhnal, že Správa Krkonošského národního parku vše zakázala, nebo že speleologové vůbec nemají zájem důl zpřístupnit, ale pouze ho zabrat, rabovat minerály a prodávat je za „těžké" peníze na burzách. Pravda byla pochopitelně zcela jiná. Zpoždění způsobila především restituce pozemku se vchodem do důlních děl Kovárna a Barbora. Chvíli trvalo, než se vyřešilo, komu vlastně pozemek patří, a teprve potom mohla být uzavřena smlouva s Okresním úřadem v Trutnově. Veškeré náklady na zpřístupnění platili Albeřičtí speleologové, což je celkem vyšlo na pět miliónů korun. A teprve v roce 2004 mohl důl přivítat své první návštěvníky. Zájem byl tak veliký, že provozovatelé se rozhodli zpřístupnit a ukázat v rámci exkurze nejhezčí část historického důlního díla. Otevření se povedlo v roce 2011. Bývalý důl je otevřen pouze o letních prázdninách, přesto ho každoročně navštíví 1500 turistů a termíny jsou plně zamluvené dlouho dopředu.

Zdroje:
Historický důl Kovárna pod Sněžkou, Radko Tásler a kol.
časopis Krkonoše – Jizerské hory
www.speleoalberice.cz
www.mining.cz
www.musvoboda.cz
www.mzp.cz