Římské cesty aneb všechny cesty vedou do Říma

Římané měli vysoké nároky na kvalitní výstavbu komunikační sítě a jejich pravidelnou údržbu, neboť cesty měly strategický význam. Jen pro zajímavost dodám, že pokud nestála při výstavbě cesty nějaká nepřekonatelná překážka, cesta vedla vždy tím nejkratším směrem k cíli. Proto jsou prakticky přímé. Možná odtud pochází nám všem známé pohádkovské "...přes hory, přes doly, přes řeky a přes lesy...". A ještě jedna poznámka stojí za zmínku, že jakékoliv úmyslné poškození cesty bylo bez milosti trestáno smrtí.

Technika výstavby cest

Konstrukce římské cesty byla podobná jako u současných komunikací. Cesta byla tvořena třemi vrstvami: podkladem, nosnou vrstvou a povrchem.

Techniku stavby cest přijali Římané od Etrusků a dále ji zdokonalili. Terén byl nejprve vyčištěn od rostlinného pokryvu a vyrovnán a byl proveden výkop. Podél cesty byly vybudovány příkopy odvádějící vodu a cesta samotná byla vyprofilovaná tak, aby voda z jejího povrchu odtékala. V případě stavby cesty podmáčeným terénem byly dospod kladeny rošty z dřevěných kůlů, zafixo-vané do země zatlučenými pilotami.

Konstrukce cesty sestávala z několika vrstev. Do vykopaného lože byla uložena vrstva kamení spojeného maltou. Na takto připravený podklad byla uložena druhá vrstva menších kamení, rov-něž spojeného maltou a na ni štěrk s maltou. Na samém povrchu byla cesta vyrovnána vrstvou štěrku promíchaného s pískem. Místo malty bylo rovněž využíváno sopečného popela (pucolánu). V pozdějším období byl povrch cest dlážděn plochými kameny.

Typy římských cest

Římské cesty byly různorodé, od jednoduché cesty až po výše uvedené zpevněné cesty používající pevného podkladu ze zpevněného štěrku, který zabezpečoval odvedení dešťové vody, takže se zabránilo vzniku bláta a cesta zůstala suchá a sjízdná. Podle Domitia Ulpiana existovaly tři druhy cest:

1. Viae publicae, consulares, praetoriae případně militares – hlavní cesty, stavěné a udržované z veřejných zdrojů. Vedly k moři, městu nebo řece, případně k další rovnocenné cestě. Byly pojmenovány po státnících, kteří jejich výstavbu či rekonstrukci nařídili.
2. Viae privatae, rusticae, glareae případně agrariae – cesty druhé kategorie, většinou soukromé. Vedly k soukromým rezidencím. Tyto cesty profitovaly z práva přechodu v prospěch soukromého nebo veřejného vlastníka komunikace.
3. Viae vicinales – venkovské cesty.

V závislosti na jejich významu měly římské cesty i různou šířku.

Via Appia

S pozdejším rychlým rozmachem římskeho cisařského imperia začala vznikat hustá síť cest s křizovatkami a odbočkami. Nejznámější z římských cest se jmenuje Via Appia. Byla stavěna v raných dobách republiky r.312 př.n.l. na přikaz senátora Appia Claudiuse Caecuse a spojovala Řím s Brindisi na nejzašším jihovýchodním pobřežím. Právě na této cestě se uplatnily všechny dobré zkušenosti z výstavby předešlých cest. Ještě v 50. letech minulého století byly různé úseky cesty Via Appia používány k tehdejšímu běžnému provozu, než byla prohlášena chráněnou památkou. V dalších stoletích byla snaha zkrátit vzdálenosti na minimum,což nutilo stavitele k budování různých mostů, viaduktů, náspů, příkopu a tunelů.

Milníky a hostince

Podél cest byly usazovány milníky (římská míle měřila 1478,5 m), které informovaly pocestné o vzdálenosti do konkrétních míst, v podstatě to byly dnešní informační tabule. Na křižovatkách stály malé svatyně zasvěcené lárům a vznikaly při nich často obchodní centra, podél cest pak byly budovány poštovní stanice a zájezdní hostince, což je praktikováno i dnes na mnohých cestách.

Cesty do Říma

Systém cest na Apeninském poloostrov vedl ke vzniku přísloví "Všechny cesty vedou do Říma" Oficiálně rčení stvrdil Augustus, který nechal na Forum Romanum umístit zlatý mílový kámen v podobě sloupu pokrytého zlatým plechem. Tento milník stál v místě, kde se křižovaly Via Aurelia, Ostiensis, Flaminia, Salaria a Appia, spojující Řím se všemi provinciemi impéria.

V plné míře se také potvrdil strategický význam výstavby cest, neboť po souši bylo možno takto dosáhnout kteréhokoliv koutu země mnohem rychleji než zdlouhavým a nebezpečným obeplouváním Apeninskeho poloostrova.

Římané se stali mistry ve výstavbě cest. Jejich trasy i přímo jejich části zůstaly dochovány dodnes.

Hynek Oberhel, Vladimíra Štěpánková