Logo
Vytisknout tuto stránku

Joachim Barrande – srdcem i duší paleontolog

Joachim Barrande – srdcem i duší paleontolog

Naše země se stala domovem mnoha cizincům, kterým učarovala a stala se jejich osudem. Jedním z nich se stal i Francouz Joachim Barrande, zakladatel učení o českých prvohorách.

Barrande se narodil 11. srpna 1799 v jihofrancouzském městečku Saugues v rodině drobného obchodníka s plátnem a houněmi. Vyrůstal v době Napoleonských válek, na počátku průmyslové revoluce a vývoj vědy do té doby probíhal velmi pomalu, ačkoli už sto let před jeho narozením Issac Newton položil základy pro moderní vědu a Galileo Galilei použil matematiku pro objasnění vesmíru.

Studium

Barrandův otec jemu i mladšímu bratrovi umožnil vystudovat jedny z nejdražších škol v Paříži. Joachim a později i Josef tak vystudovali mostní a silniční stavitelství na „École des ponts et chaussées". Mimo technické znalosti Barrande na školách získal také mnoho vědomostí z přírodních věd. Zaujat přednáškami svých profesorů, předních francouzských přírodovědců Georga Cuviera, Jeana-Babtista Lamarcka, Alcida d´Orbignyho, Adolpha d´Archiaca a dalších začínal pronikat do tajů přírodních věd. Po studium působil několik let jako stavební inženýr a my dodnes můžeme obdivovat jeho technické dílo - mohutný most přes řeku Loiru. Za zajímavost stojí zmínit, že Josef se uplatnil a proslavil v carském Rusku, kde pracoval na přípravě výstavby železniční sítě.

Příchod do Čech

O Barrandeho kvalitách, jak v oboru matematiky a přírodních věd, tak ve společenském vystupování svědčí fakt, že ho koncem 30. let povolal francouzský král Karel X., aby se stal učitelem jeho vnuka a následníka trůnu Jindřicha. Velká politická změna ovlivnila jeho další život. V červenci roku 1830 byli Bourboni vyhnáni z Francie a Barrande, oddaný královské rodině, je následoval do exilu. Nejdříve se nakrátko usídlili ve skotském Edinburghu, kde se Barrande prostřednictvím geologa sira Rodericka Murchisona poprvé seznámil s prvohorními zkamenělinami. Poté se roku 1832 královský dvůr přestěhoval do Čech na Buštěhrad a následně na Pražský hrad. Jako vychovatel prince Jindřicha se brzy seznámil s českými učenci, s princovým učitelem němčiny Františkem Palackým, s prezidentem První privilegované pražské železniční společnosti a náruživým sběratelem zkamenělin hrabětem Kašparem Šternberkem. Dále navázal přátelství se správcem přírodopisných sbírek v Muzeu království českého Františkem Xaverem Maxmiliánem Zippem a s Václavem Hankou, který mu jako knihovník Českého muzea významně pomáhal.

Životní vášeň

Po ukončení vzdělávání prince Jindřicha roku 1934 se vrátil ke svému původnímu povolání. Hrabětem Kašparem Šternberkem byl pověřen, aby posoudil možnou výstavbu koněspřežné dráhy údolím Berounky, přes uhelné pánve u Radnic do Plzně. Pro nedostatek prostředků se tento plán nepodařilo realizovat, ale uskutečněné práce Barrandemu odhalily velmi bohatá naleziště zkamenělin. S danou problematikou se již v základech obeznámil a inspiroval v díle o silurském systému sira Rodericka Murchisona. Rozhodl se, že prozkoumá český silurský systém a tak zde našel svůj doživotní objekt badatelského zájmu. Kromě zkamenělin začal zkoumat i složení vrstev hornin, ve kterých zkameněliny nacházely. Převážně pěšky ve 40. letech procestoval střední Čechy, aby mohl zmapovat území v prvohorách zaplaveno mořem. Zaměřil se na okolí Prahy směrem k Berounu, případně k Rakovníku a Příbrami.

01

V důkladně vedených zápiscích popisuje podrobné geologické složení a uvádí nově objevená naleziště. Do geologických deníků kreslí geologické profily, nákresy odkryvů a popisuje i některá naleziště zkamenělin. Vede si poznámky i o sběratelích zkamenělin a o všech, kdo mu o nich něco sdělili nebo mu pomáhali. Barrande brzy poznal, že silurské horniny tvoří mezi Prahou a Berounem velkou „pánev" a na povrch vycházejí ve víceméně rovnoběžných pruzích, z nichž nejstarší tvoří obvod a nejmladší střed pánve. K získávání zkamenělin věnoval obrovské úsilí a prostředky. Za více jak 40 let vydal za svou sběratelskou činnost téměř půl milionu franků. Rozsáhlé sběratelské jámy pro něj kopali jím vyškolení skalníci. Když studoval trilobita Aulacopleura konincki, měl k dispozici 6000 celých exemplářů z jam na Černidle u Loděnic. Aby získal dostatečně velkou obdobnou sérii jedinců trilobita Sao Hirsuta zaměstnával mnoho let tři až čtyři skalníky ve Skryjích.

Celoživotní dílo

Výzkumu českých starších prvohor se Barrande věnoval 44 let. Za tu dobu vzniklo jeho základní dílo „Systéme silurien du centre de la Bohem", které ho postavilo na vrchol světové geologie a paleontologie. Jedná se o dosud nejrozsáhlejší vědecké práce vykonané jediným člověkem. První svazek věnovaný trilobitům vyšel v roku 1852. Trilobitům věnoval Barrande celý první díl, první svazek tabulí a část dodatků publikovaných až v roce 1872.

02

Ve vydávání dalších dílů pokračoval stejně důkladně až do své smrti v r. 1883. Poslední dokončený čtyřsvazkový díl pojednávající o mlžích vyšel v roce 1881. Za jeho života vyšlo celkem 22 svazků, ve kterých je popsáno a vyobrazeno celkem 3557 druhů. Celé dílo má přes 6000 stran textu a 1160 litografovaných tabulí s dokonale věrným vyobrazením popisovaných exemplářů. Barrandova práce je postavena na faktech, čemuž nasvědčuje i jeho motto uvedené na každém svazku - "C'est ce que j' ai vu" - "To je to, co jsem viděl".

Barrande a čeština

Barrande mluvil česky sice pomalu, ale velmi dobře. Jeho česká slovní zásoba byla dostatečná nejen na rozhovory o trilobitech, ale i o hezkých děvčatech. Také se naučil dobře psát a ze vzpomínek Jana Nerudy je známo, že rozuměl i české poezii. Neruda znal Barranda přes svou maminku, která mu dělala hospodyni 25 let. České prvohorní mlže pojmenoval českými běžnými slovy - Maminka, Babinka, Tetinka, Pantata, Kralovna ad. Tyto názvy i mezinárodně prosadil.

Cestování po Evropě

Od roku 1841 působil jako správce majetku a hospodářský poradce svého dřívějšího svěřence prince Jindřicha, nyní hraběte z Chamborda. V roce 1850 s ním jako sekretář podnikl delší cestu po Evropě. Barrandův zápisník se toho roku zaplňuje adresami odborníků, poznámkami k zajímavým publikacím, k odlévání zkamenělin a zápisky týkající se studia v muzeích v Mnichově a v Paříži. Sám nebo s přáteli geology a paleontology procestoval i řadu prvohorních oblastí ve Francii, v Belgii, ve Španělsku, v Anglii, v Německu a ve Skandinávii.

Následovníci jeho odkazu

Poté co se Barrande doslechl, že jeho pán hrabě Chambord umírá, vypravil na zámek Frohsdorf u Vídně. Namáhavá cesta a následná práce ohledně hraběcí závěti však podlomili jeho již tak chatrné zdraví. Onemocněl zápalem plic a umírá v pátek 5. října 1883. Pokračovatelem v jeho díle se stal Otomar Novák. Barrande ho znal od jeho studií, velmi si ho oblíbil a zaučoval ho do odborné práce. Zprostředkoval mu praxi u vídeňského geologa Eduarda Suesse, kterého tak Novák mohl doprovázet na cestách po Švýcarsku a Itálii. Novák se podílel na přestěhování Barrandovy sbírky do Českého muzea a stal se jejím správcem. Napsal velice kvalitní studie o trilobitech, phyllokaridních korýších, hyolitech a o stratigrafii hranice mezi silurem a devonem v Čechách a v Německu. Zemřel však jako jednačtyřicetiletý, necelých devět let po svém učiteli. Na Barrandovo studium paknavázal až profesor Bedřich Bouček v polovině 30. letech 20. století.

Svou prací položil Barrande základy ke studiu českých prvohor a ke studiu vývoje života v tomto geologickém období. A zároveň proslavil Čechy a Prahu po celém světě. Pražané se mu odvděčili tím, že po něm pojmenovali malebnou skálu u Hlubočep a pražskou městskou čtvrť. Také geologové vzdali hold Barrandovu dílu a oblast proterozoických a staroprvohorních usazenin ve středních Čechách pojmenovali Barrandien.

Zdroje:

Joachim Barrande, Jiří Kříž
www.wikipedia.org
www.skryje.cz
Zpracovala: Ing Anna Štěpánková

 

správa webu: Ivo Bešťák