Odpovědnost za škodu způsobenou těžbou dle nového občanského zákoníku aneb napospas pravděpodobnosti?

Má NOZ vůbec vliv?

Nejprve je třeba poznamenat, že odpovědnost za důlní škodu je upravena ve speciálním předpisu, horním zákoně, který se na problematiku odpovědnosti za škodu použije přednostně. Pojem důlní škoda by mohl evokovat představu, že se jedná pouze o škodu vzniklou přímo v důlním díle. Tak tomu ale není, jelikož podle horního zákona se za důlní škody považují jakékoliv škody „ způsobené na hmotném majetku vyhledáváním a průzkumem ložisek, pokud se provádí důlními díly, dobýváním výhradních ložisek, zřizováním, zajišťováním a likvidací důlních děl a lomů … jakož i škody způsobené zvláštními zásahy do zemské kůry.“

Tato definice je velmi široká a evidentně postihne velké množství škod vzniklých v souvislosti s těžbou, zejména pokud se jedná o těžbu vyhrazených nerostů. Horní zákon upravuje odpovědnost za důlní škodu takzvaně objektivně, tedy ke vzniku odpovědnosti nevyžaduje ani nedbalost na straně těžební společnosti, ale postačuje, pokud mezi vzniklou škodou a výše definovanými činnostmi, jako je vyhledávání či dobývání ložisek, existuje příčinná souvislosti, jinými slovy pokud je škoda touto činností způsobena.

Odpovědnosti za škodu se organizace podle horního zákona zprostí, jen prokáže-li, že „škoda byla způsobena okolností, jež nemá původ“ v činnostech, které jsem uvedl výše. To budou případy, kdy škoda sice vznikne těžbou, ale její původ bude ještě v jiné události mimo kontrolu těžební společnosti jako jsou třeba zemětřesení nebo povodně.

Z uvedeného je zřejmé, že odpovědnost za důlní škodu je v horním zákoně upravena poměrně komplexně. Přesto je nepochybné, že nový občanský zákoník má na problematiku odpovědnosti těžební společnosti za škodu zásadní vliv, a to přinejmenším ze třech důvodů. Za prvé, samotný horní zákon stanovuje, že „na vypořádání důlní škody se vztahují obecné předpisy o náhradě škody, pokud tento zákon nestanoví jinak.“ Obecným předpisem bude právě občanský zákoník a otázky jako například promlčení se jím budou řídit na základě tohoto výslovného odkazu. Za druhé, zejména v souvislosti s těžbou nevyhrazených nerostů může dojít ke vzniku škody, která v definici důlní škody nebude obsažena, a kdy tedy bude opět nutné použít obecné předpisy. A konečně za třetí, odpovědnost za škodu je problematikou bytostně soukromoprávní, a občanský zákoník je i bez výslovného odkazu podle mého názoru nutné použít na všechny otázky, které horní zákon jako speciální předpis (převážně veřejného práva) neupravuje.

Co se mění v odpovědnosti za škodu způsobenou těžbou?

Nový občanský zákoník upravuje v § 2925 zvláštní druh právní odpovědnosti za škodu, kterou pojmenovává jako odpovědnost za škodu způsobenou provozem zvlášť nebezpečným. Ta sice byla obsažena i ve zrušeném občanském zákoníku, ale obě úpravy se významně odlišují. Než se ale dostaneme k vlastní úpravě odpovědnosti, položme si otázku, zda bude těžební činnost považována za zvlášť nebezpečný provoz, a zda je tedy tato úprava vůbec relevantní.

Zvlášť nebezpečný provoz je obecně definován tak, že se jedná o provoz, kde nelze „předem rozumně vyloučit možnost vzniku závažné škody ani při vynaložení řádné péče.“ Třetí odstavec příslušného paragrafu upravuje vyvratitelnou domněnku, kdy je tento předpoklad naplněn, a to tak, že “se má za to, že provoz je zvláště nebezpečný, pokud se provozuje továrním způsobem nebo pokud se při něm výbušná nebo podobně nebezpečná látka používá nebo se s ní nakládá.“ Již kvůli používání výbušnin tak nelze pochybovat, že těžba nerostů do definice zvlášť nebezpečného provozu bude náležet. Výjimkou však může být například těžba štěrkopísku nebo kaolinu, kde se výbušniny nepoužívají. V takovém případě je možné, že by provoz nemusel být nezbytně posouzen jako zvlášť nebezpečný.

Odpovědnosti se lze zprostit prokázáním, že škodu způsobila „zvnějšku vyšší moc nebo že ji způsobilo vlastní jednání poškozeného nebo neodvratitelné jednání třetí osoby.“ Potud se tedy úprava ve své podstatě zásadně neliší od zvláštní úpravy v horním zákoně a stěží bychom hledali případ, kdy by těžební společnost nebyla odpovědna podle horního zákona, ale dopadla by na ni odpovědnost za zvlášť nebezpečný provoz.

Zvlášť nebezpečný druhý odstavec

Velkou změnu ale obsahuje druhý odstavec § 2925, který zní takto: Je-li z okolností zřejmé, že provoz významně zvýšil nebezpečí vzniku škody, ačkoli lze důvodně poukázat i na jiné možné příčiny, soud zaváže provozovatele k náhradě škody v rozsahu, který odpovídá pravděpodobnosti způsobení škody provozem.“ Tento odstavec významně přesahuje úpravu odpovědnost za důlní škodu, jelikož v horním zákoně podobné ustanovení nenajdeme. Jeho smysl lze vysvětlit na příkladu. Pokud v okolí těžby dochází například k porušení statiky budov anebo k praskání omítek, nemusí být ani na základě znaleckého posudku dostatečně prokazatelné, že v konkrétním případě došlo k takovému problému právě v důsledku těžby a ne v důsledku jiného vlivu. S ohledem na zvýšený počet takových událostí v dané lokalitě ale může být možné pro konkrétní případ určit pravděpodobnost, že ke škodě došlo právě v důsledku těžby (například bude možné říci, že škoda na daném domě vznikla v důsledku těžby s pravděpodobností 60%). I v takovém případě bude soud moci přiznat náhradu vzniklé újmy, nepřizná však celou výši, ale pouze oněch 60% z takové částky. Typickým příkladem z jiného průmyslu, pak budou například různá onemocnění, která se mezi běžnou populací v určité míře pravidelně vyskytují, ale v okolí chemické továrny dojde k jejich zvýšenému výskytu.

Mohlo by se na moment zdát, že tato úprava je pro osoby provozující zvlášť nebezpečný provoz vlastně výhodnější, protože se nepřiznává celá škoda ale pouze její část. Tak tomu ale není. Za prvé musí být možné důvodně poukázat na jiné možné příčiny vzniku škody. Bez nich soud zřejmě dojde k závěru, že žalovaný odpovídá za celou výši škody. Za druhé, pokud soud v „běžných“ případech posuzuje odpovědnost za škodu, přisvědčí žalobci, pokud ten unese důkazní břemeno, tedy pokud soud na základě důkazů dojde k názoru, že je pravděpodobnější, že škoda určitým způsobem vznikla, než nevznikla. Tak je tomu i v tomto případě a soud teprve poté, kdy nemá za dostatečně prokázané, že škoda vznikla zvlášť nebezpečným provozem (přičemž by v takovém případě přiznal 100% škody), přistoupí k posuzování, zda lze dostatečně (tedy ne nutně s naprostou jistotou) prokázat, zda škoda vznikla zvlášť nebezpečným provozem alespoň s určitou pravděpodobností.

Závěrem

Nový občanský zákoník se bezpochyby silně dotýká problematiky odpovědnosti těžební společnosti za vzniklou škodu a to přesto, že ta je ve velké míře upravena přímo v horním zákoně. Pozornost zasluhuje mimo jiné druhý odstavec § 2925, který umožňuje soudu spokojit se pouze s prokázáním existence zvýšeného nebezpečí, že škoda vznikla těžbou nebo jiným zvlášť nebezpečným provozem, a i v takovém případě přiznat žalobci náhradu škody odpovídající pravděpodobnosti způsobení škody provozem.

Mgr. František Čech, advokát
autor pracuje v JŠK, advokátní kancelář, s.r.o.